Ač nejsou u nás příliš známí a hraní, jsou Who jednou z nejlepších a nejprogresivnějších kapel vůbec. Je to jednak díky genialitě jejich hlavního skladatele Peta Townshenda, ale také díky hudebním kvalitám ostatních členů. Všichni byli jedinečnými hudebními osobnostmi. Lze jen spekulovat, jaké by to bylo, kdyby Who měli podobně jako Beatles nebo Rolling Stones dva význačné skladatelské talenty, ne jen jeden. Možná by dnes byli místo Stounů symbolem rockové hudby právě oni…
Pete Townshend – má na svědomí většinu hudby a textů skupiny. Jako kytarista si vytvořil jedinečný styl hraní, bez předlouhých sól (nechtělo se mu cvičit a neuměl hrát jako např. Jimmi Page), zato ale nesmírně chytlavý a doslova nabitý energií.
Roger Dartley – jeden ze zpěváckých králů hard rocku. Umí zařvat jako tygr, jen si poslechněte Won’t Get Fooled Again.
John Entwistle – nejméně nápadný člen kapely. Často považován za nejlepšího basistu všech dob. V šedesátých letech byl také autorem některých poměrně úspěšných písní skupiny.
Keith Moon – i na poměry rockových muzikantů nesmírně barvitá osoba. Mimo koncertů a natáčení s Who vůbec nehrál, musel se vždy rozcvičit. Přesto je označován za nejlepšího bubeníka všech dob. Ke skupině se dostal tak, že šel na jejich koncert a v přestávce zařval na ostaní členy: „Tohle zvládnu zabubnovat taky“. Vyzvali ho, ať to tedy dokáže a on během několika písní kompletně zlikvidoval celou sestavu bubnů. Who měli od té doby nového bubeníka.
Už od počátku tvořili Who hudbu, která by obstála i dnes. Z jejich prvního alba (1965) je dodnes hraná skladba My Generation. Jejich komerční přijetí bylo ale spíše vlažně, což v kombinaci se zvykem rozbíjet na koncertech všechny nástroje vedlo k poměrně neutěšené finanční situaci. Toto skončilo až s veleúspěšným čtvrtým albem z roku 1967, nazvaným prostě Tommy. Tommy byl rockovou operou o slepém hluchém a němém chlapci. Hudebně je album vyvážené a má jen velmi málo slabých míst. Na jeho motivy dokonce vznikl film.
Vysokou kvalitu a vyváženost si Who udrželi ještě přes další dvě studiová alba, až do roku 1973. Poté se začaly pravidelně objevovat i slabší skladby, ty lepší byly přesto stále skvělé.
Samostatnou kapitolou jsou kvality skupiny při živých vystoupeních. Jak jsem už psal, každý člen byl ve hraní na svůj nástroj opravdovou špičkou. Jejich koncertní alba (nejlepším je Live at Leeds, často označované jako nejlepší živé album všech dob) vypovídají o tom, že naprostou žádná jiná skupina nedokázala na koncertech přenést tolik divoké energie. Sledovat koncert The Who musel být zážitek na celý život.
Co je na jejich hudbě skvělé je to, že na rozdíl od dnešních hard-rockových kapel, kdy jde jen o to do toho co nejhlasitěji „řezat“, hráli Who stále nesmírně čitelně a chytlavě. Jejich hudba navíc i po tolika letech působí stále svěže. Je z ní také cítit, že není braná vážně, je hraná čistě pro radost. Vaší i jejich.
Po mnoha rozchodech a „reunion“ koncertech jsou dnes Who stále aktivní kapelou. Z původních členů ale již žijí jen Townshend a Dartley. Entwistle zemřel nedávno na nádor a Keith Moon zemřel v roce 1978 typickou rockovou smrtí – předávkování.
Vybrat ukázkovou skladbu je nesmírně těžké. Stejně jako by to bylo těžké v případě Beatles či Rolling Stones. Skvělých skladeb je totiž v katalogu Who velké množství a neexistuje žádná, která by kvality skupiny ilustrovala nejlépe. Nakonec jsem zvolil skladbu A Quick One, ze stejnojmeného alba z roku 1966. Jedná se o rockovou minioperu skládající se z několika částí. Navíc na ní uvidíte zpívat všechny členy skupiny. Pokud jste fanoušky rockové muziky, určitě si na YouTube najděte i nějaké další. Věřte mi, stojí to za to…
http://www.youtube.com/watch?v=FlBip8CV1P8
(Video je hostované na YouTube, nenachází se na tomto serveru! Pokud se vám místo něj zobrazí jen prázdné místo, máčkněte F5)